Pohřeb

Církevní pohřeb vyprošuje zemřelému duchovní pomoc, prokazuje úctu jeho tělu a pozůstalým dodává útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem.

Církevní pohřeb může mít jen pokřtěný. Pozůstalí zvolí způsob uložení do hrobu nebo zpopelnění. Pokud vám někdo z blízkých zemře doma, zavolejte pohřební službu. Termín pohřbu je třeba domluvit jak s pohřební službou, tak s příslušným knězem.

Pohřeb v kostele má dvě části. První je mše svatá za zesnulého, ve které se zpřítomňuje za zemřelého Kristova oběť (je to největší dar, který můžeme pro svého zemřelého po jeho smrti zprostředkovat) či bohoslužba slova, která se týká spíše útěchy pro pozůstalé. Druhá část je pak rozloučení se zemřelým před rakví (u pohřbu do země se pokračuje ještě na hřbitově).

O pohřbívání zemřelých a uchovávání popela v případě kremace mluví dokument Kongregace pro nauku víry s názvem:  Ad resurgendum cum Christo. _{(K povstání z mrtvých s Kristem)}

    Nový dokument připomíná nauku církve, že pohřbívání do země je tou nejvhodnější formou vyjádření víry v Kristovo zmrtvýchvstání i ve vzkříšení těla každého člověka. Lidské tělo má velkou důstojnost: při vzkříšení z mrtvých vstaneme v tomtéž (proměněném) těle, ve kterém nyní žijeme, podobně jako se Kristus po Vzkříšení ukazoval ve svém těle.

Text dále doporučuje pochování zesnulého na hřbitově nebo jiném posvátném místě: „Církev se řídí starobylou křesťanskou tradicí a naléhavě doporučuje, aby těla zesnulých byla pohřbívána na hřbitovech nebo na jiných svatých místech. To pomáhá rodinným příslušníkům i celé církvi v modlitbě za své blízké. Křesťané se tak také staví proti tendenci smrt skrývat a uzavírat za zdi. „Zesnulí věřící jsou součástí církve. Ti, kdo žijí, na ně pamatují a modlí se. Je dobře, když jsou pozůstatky zemřelých uchovávány s úctou po staletí na místech, která církev pro tento účel žehná.“

Nejčastější dotazy:

 Mohou katolíci být zpopelněni?

 Církev upřednostňuje pohřbívání těl do země, pohřeb žehem není zakázán, pokud nebyl zvolen z důvodů, které odporují křesťanské nauce. Tam, kde důvody hygienického, ekonomického nebo sociálního charakteru vedou k rozhodnutí pro kremaci, která ovšem nesmí odporovat výslovné nebo rozumně předpokládané vůli věřícího zemřelého, nevidí církev doktrinální důvody k bránění této praxi.

 Kde se má uchovávat popel zesnulých?

 Popel musí být uložen na hřbitově nebo posvátném místě. Zmenší se tím riziko, že rodina nebo křesťanské společenství zapomene na modlitbu za zesnulého, zvláště po odchodu první generace pozůstalých. Také se tím zabrání různým pověrám.

       Uchovávání popela zesnulého doma je nepřípustné. Dovolení může udělit jen pro velmi závažné okolnosti biskup ve shodě s biskupskou konferencí. Také není dovoleno rozdělovat popel mezi příbuzné. Zesnulí věřící jsou součástí církve. Ti, kdo žijí, na ně pamatují a modlí se. Je dobře, když jsou pozůstatky zemřelých uchovávány s úctou po staletí na místech, která církev pro tento účel žehná.

 Jak je to s rozptylováním popela zesnulých?

 Podle dokumentu Ad resurgendum cum Christo  _{(K povstání z mrtvých s Kristem)} se nepovoluje rozptylování popela do vzduchu, na zem, do vody či jinak, ani používání popela pro upomínkové předměty. Tyto praktiky jsou totiž často chápány nekřesťansky, jako by měl člověk po smrti „splynout s přírodou či vesmírem“, zcela zaniknout, převtělit se, nebo „osvobodit z vězení“ těla. Rozptyl je „krokem do anonymity“ a pro pozůstalé, přátele a další osoby je to čin, který jim znemožňuje „přijít ke hrobu“, tedy zastavit se u konkrétní osoby, jejíž pozůstatky jsou na daném místě uloženy.